Multikulti.sk

Články

Romové v Československu 1945–1989: Praha jako nový domov poválečných romských migrantů ze Slovenska

09.02.2015 - Helena Sadílková - Romistka

Romové

foto: Tomáš Rafa

Druhá polovina čtyřicátých let byla v Československu obdobím velkých populačních pohybů, nucených i dobrovolných, které zásadním způsobem proměnily etnické složení i geografické rozložení obyvatelstva československého státu, který zároveň v tuto dobu procházel dramatickým politickým vývojem. Jednou ze skupin obyvatel, které se staly součástí poválečných sídelních přesunů, byly i různé skupiny Romů ze Slovenska.

Události rámující poválečnou pracovní migraci Romů ze Slovenska do českých zemí

Na území předválečného Československa žilo několik různých skupin Romů. Navenek, tj. z pohledu majoritního obyvatelstva, se navzájem lišily především způsobem obživy. V českých zemích převažovali Romové, jejichž obživa vyžadovala územní pohyb, zatímco na Slovensku převažovaly skupiny usazených Romů, svým způsobem integrovaných do předválečné slovenské agrární společnosti. Během války byli Romové žijící na území českých zemí téměř vyvražděni [1] . Přestože i válečná Slovenská republika začala připravovat „konečné řešení cikánské otázky“, genocida Romů se na Slovensku neodehrála. V důsledku válečných proticikánských nařízení (mezi jinými nařízení o vystěhování z dohledu veřejných cest, odvody mužů do pracovních táborů, atp.) však došlo k pauperizaci zdejšího romského obyvatelstva a jejich společenské ostrakizaci, a v důsledku toho i ke zpřetrhání dlouhodobě vytvářených lokálních společensko-ekomonických vazeb na místní majoritu. [2]

Odchody „na Čechy“: naděje na lepší životRomové v Československu 1945–1989: Praha jako nový domov poválečných romských migrantů ze Slovenska

V podstatě okamžitě po konci války dochází k zahájení pracovní migrace Romů ze Slovenska do českých zemí, pokračující v následujících desetiletích (v prvním poválečném soupisu „cikánského obyvatelstva“ z r. 1947 bylo na území českých zemí zachyceno již 16 752 osob [3]. Zapojily se do ní nejen kočovné skupiny olašských Romů, ale především usedlé romské obyvatelstvo. Tyto rodiny se v průběhu následujících let postupně v českých zemích usazují [4]. Migrace do českých zemí znamenala zásadní zlom v individuálních rodinných historiích, ale i v historii romské menšiny v Č(SS)R jako celku.

Důvodem migrace byl především katastrofální nedostatek zdrojů obživy, ale i naděje na reálnou možnost změny [5]. Migrace byla podporovaná i státem, skrze nařízení o všeobecné pracovní povinnosti a mobilizaci pracovních sil, především nekvalifikované dělníky sháněly mezi Romy různé stavební firmy a průmyslové podniky, Romové se uplatnili také jako pomocná síla v zemědělství. Odchod do českých zemí probíhal různým způsobem a v různé době – někde nejprve odcházelo „nahoru, na Čechy“ jen několik jedinců na opakované krátkodobé pobyty a v některém z vyzkoušených míst se později postupně usazovali i se svými rodinami a dalšími příbuznými, jinde odešla rovnou v podstatě celá místní romská komunita. Běžné byly opakované návraty na Slovensko, případně další přesuny po českých zemích.

Nová přítomnost Romů na území českých zemí nezůstala nepovšimnuta a byla přijímána veskrze negativně [6]. Oživovány jsou staré stereotypy „(potulných) cikánů“ jako hrozby pro vnitřní bezpečnost a pořádek státu, krajní podezření též vzbuzovala jejich přítomnost v pohraničních oblastech. Relativní překvapení potom způsobilo zveřejnění výsledků prvního poválečného soupisu „cikánského obyvatelstva“ ze srpna 1947 (viz výše), který ukázal, že většina z necelých 17 000 lidí takto sepsaných v českých zemích má řádné zaměstnání [7].

„Občané cikánského původu“: americký sen a státní politika

Po roce 1948 se pro Romy v Československu otevírá v jejich dosavadní historii bezprecedentní možnost sociálního vzestupu: skrze politiku povinné zaměstnanosti a sociálního zajištění, protežování dělnických profesí i díky tlaku na potírání „zbytků“ rasové diskriminace. Zapojení do pracovních kolektivů, školní docházka a branná povinnost dává vzniknout novým typům osobních kontaktů mezi Romy a většinovou společností, nové vztahy vznikají i se sousedy (včetně různých vzájemně cizích skupin Romů) v místě bydliště.

Na druhou stranu je ke konci 50. let definitivně zamítnut směr uvažování, v rámci kterého se ještě na počátku 50. let připouštělo pojímat Romy jako specifickou etnickou menšinu. KSČ nyní vyhlašuje ve vztahu k Romům (které nadále považuje v podstatě za sociálně zaostalou skupinu osob) politiku asimilace s cílem eliminace jednotlivých prvků jejich etnické svébytnosti, včetně např. jazyka. Ty totiž považuje za brzdu jejich dalšího společenského vývoje. K jejich zániku má přispívat i zvyšující se materiální a sociální úroveň. Všechny tyto společenské změny mají velký vliv i na vnitřní vývoj romského společenství, přičemž ve vztahu zejména ke skupinám původně usedlých tzv. slovenských Romů badatelé hovoří o (částečné) dezintegraci původní společenské struktury, hodnot a kultury [8].

Politika KSČ vedená vůči Romům v nadcházejících desetiletích [9], kombinující prvky direktivní manipulace, policejní kontroly a sociálního inženýrství a z ní vyplývající násilné zásahy do života rodin a jednotlivců (viz např. realizace zákona č. 74/1958 „O trvalém usídlení kočujících osob“; politika rozptylu a „likvidace nežádoucích cikánských soustředění“; realizace sociálně inženýrských experimentů např. v Chánově; sterilizační kampaň atp.) si již v roce 1978 vysloužila kritiku Charty 77, která Romy označila za „nejdiskriminovanější [československou] menšinu” [10].

Nostalgie?

Ve vzpomínkách pamětníků na období komunismu často vystupuje do popředí především spokojenost s jistotami práce a materiálního zabezpečení i určitého pocitu přijetí nebo alespoň tolerance ze strany většinové společnosti. I zde sice probleskují informace o podezřívavosti, nevraživosti a odmítání, bývají však rychle překryty. (K politickým otázkám se nikdo z pamětníků nevyjadřoval.) K takovému vzpomínání vede velmi pravděpodobně konfrontace s tvrdou realitou 90. let (a následující dobou včetně současnosti), která spolu se svobodou a přiznáním statusu národnostní menšiny přinesla pro řadu romských rodin hluboký socioekonomický propad a tíživou nejistotu v zajištění zaměstnání a bydlení, v důsledku restrukturalizace hospodářství, restituční a privatizační politiky, ale i v důsledku (dočasné) ztráty občanství při rozdělení Československa [11], kdy určitou část Romů zákon platný v České republice „farizejsky a účelově postavil do postavení cizinců“ [12]. Stejně zásadním momentem byly i zejména v devadesátých letech sílící rasové útoky, mezi jejichž smrtelné oběti patřili zejména Romové.

[1]Nečas, Ctibor. 1999. Holocaust českých Romů. Praha, Prostor.

[2]Hübschmannová, Milena. 2005. Po Židoch Cigáni. Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945, I. díl (1939–srpen 1944). Praha, Triáda, 2005.

[3]Haišman, Tomáš. 1989. Snahy centrálních orgánů státní správy o řešení tzv. cikánské otázky v českých zemích v letech 1945–1947 ve světle tisku. In: Český lid 76/1989, č.1, s. 4–10.

[4]Davidová, Eva. 1988. Cikáni (Romové) v městském prostředí Českého Krumlova (1945–88). In: Zpravodaj koordinované sítě informací pro etnologii a filosofii, 1988, č. 11, sv. 10. Cikáni v průmyslovém městě (problematika adaptace a asimilace), část 3, s. 1–82; Haišman, Tomáš. 1988. K počátkům územních pohybů michalovských Romů. In: ZKSVIEF, 1988, č. 11, sv. 10. Cikáni v průmyslovém městě (problematika adaptace a asimilace), část 1, s. 10–89; Pavelčíková, Nina. 1999. Romské obyvatelstvo na Ostravsku (1945–1975). Ostrava, Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě.

[5]Guy, Will. 1998. Ways of looking at Roma: The case of Czechoslovakia (1975). In: Gypsies. An interdisciplinary reader. Tong, Diane (ed.) New York, London: Garland Publishing Inc.

[6]Spurný, Matěj. 2011. Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha, Antikomplex.

[7] Haišman, Tomáš. 1989. Snahy centrálních orgánů státní správy o řešení tzv. cikánské otázky v českých zemích v letech 1945–1947 ve světle tisku. In: Český lid 76/1989, č.1, s. 4–10.

[8]Hübschmannová, Milena. 1999. Několik poznámek k hodnotám Romů. In: Romové v České republice 1945–89. Socioklub, Praha, s. 16–66.

[9]Pavelčíková, Nina. 2004. Romové v českých zemích v letech 1945–1989. Praha, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

[10]PREČAN, Viliam. 1990. Charta 77 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Schenfield, Bratislava, s. 217–224

[11]Miklušáková, Marta. 1999. Stručný nástin důsledků zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství. In: Romové v České republice 1945–89. Socioklub, Praha, s. 16–66.

[12]Rychlík, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. [2. díl], Česko-slovenské vztahy 1945–1992. Vyd. ve Vyšehradu 1. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012.